Zajímavé ohlédnutí ombudsmana České republiky nad nekřesťanskými úroky u půjček
Zajímavé ohlédnutí ombudsmana České republiky nad nekřesťanskými úroky u půjček
Jdu do toho! - vykřikl mladý muž u vedlejšího stolu. Ve stále hrající televizi, která většinou normálním lidem kazí chuť k jídlu, právě skončila reklama. Nabízela půjčku. Mohla být dosti vysoká, a hlavně bez ručitele a pro každého! Hotovost dodají až do domu a splátky jsou jen několik stovek a devadesát devět korun měsíčně.
Na otázku, kolik že těch měsíců bude celkem, se zájemce zjevně nechystal a s vidinou skvělé budoucnosti objednal další rundu. Ostatně, i kdyby nekoukal na televizi, nalezl by podobné nabídky v inzertních rubrikách všech novin a časopisů. Bývaly doby, kdy braní jakýchkoli úroků za půjčení peněz, potravin či jiných věcí bylo zapovězeno. Stačí zalistovat ve Starém zákoně. "Svému bratru nepůjčuj na úrok!" zněl a dodnes zní jednoznačný příkaz. Běžným zvykem bylo pouze zajistit dluh zástavou, nesmělo se ale jednat o věci nutné k holému životu. U Cizinců se braní úroků kupodivu připouštělo.
Pohlédneme-li dnes se znalostí těchto pravidel na rozptyl mezi úroky, které naše hypoteční banky (www.hypotecnibanka.cz) nabízejí za spořící účty či termínované vklady, a těmi, které požadují za půjčení peněz, nabízí se otázka, zda-li jsme se nepozorovaně nestali ve vlastní zemi cizinci. Ale to jsem trochu odbočil a předběhl. O tom, že altruismus poměrně brzy vyprchal, svědčí fakt, že římské právo již bylo donuceno upravit výši úroků zákonem. Za císaře Justiniána činil úrokový strop šest procent, kupci směli brát procent osm. Církev - a leckde i světská moc - však nadále považovala úroky za nepřirozené, příčící se morálce a nařízením Božím. V 16. století sice úroky v celé Evropě zdomácněly, bezvýjimečně však nebylo přípustné kořistit z nouze bližního. Bylo tedy zakázáno požadovat úroky či jiné výhody v nepřiměřené výši. K zamezení sporů o to, co již je příliš, stanovil český zemský sněm v roce 1543, že nejvýše lze sjednat úrok šestiprocentní. Přibližně stejná výše úroků pak v našich zemích platila po staletí. Císař Josef II. svým patentem v roce 1787 nařídil, že soud nesmí povolit exekuci pro úroky vyšší než pět procent (u hypoték nad čtyři), šest procent bylo dovoleno mezi obchodníky a továrníky. Podobná maxima stanovil i obecný zákoník občanský z roku 1811. V roce 1866 sice nastoupila úroková volnost, vždy se však přihlíželo ke slušnosti, dobrým mravům a zvyklostem.
Za cestu z temné české reality je mnohými označován nový občanský zákoník. Nic proti němu. Jen si dovolím poznamenat, že vyslovení neplatnosti ujednání o nemravných úrocích se lze domoci i podle současného práva. Jsou na to dokonce judikáty nejvyšších soudních instancí. Např. měsíční úrok pět procent (tedy šedesát procent ročně), sjednaný v době, kdy komerční banky (www.kb.cz) požadovaly max. patnáct procent ročně, označil Nejvyšší soud za odporující dobrým mravům a rozsudky nižších soudů, které vyšly z názoru, že dlužník šel dobrovolně "do rizika", bez pardonu zrušil. Poučení na závěr? Nová právní úprava uškodit zajisté nemůže. Možná by ale - více než právo - pomohla větší slušnost na straně těch, kdo půjčují, a více zdravého rozumu u těch, kteří pomoc hledají. Na možnou námitku, že i ten největší altruista chce mít nějaký prospěch, odpovídám otázkou: Nemyslíte, že prospěchem může být i dobrý pocit věřitelův, že si nepočíná jako šejdíř (Varvařovský, P. Nekřesťanské půjčky. deník Lidové noviny-příloha orientace/pracovna, s. 23.)?
autor. 1. EUROHYPOTÉKA s. r. o.
